POZNÁMKY K FIGURÁLNÍ KRESBĚ.

Často se setkám s otázkou, zda je třeba se učit kresbu podle modelu, když mime-tickou, zpodobivou složku lépe uchopí nová média. Tato otázka stála již u zrodu moderního umění v polovině 19. století. Myslím však, že nová média přinesla spíše potřebu figurální kresbu redefinovat. Svým charakterem poukázala na její nezastupitelné vlastnosti a mohutnosti. Kresba podle živého modelu, anglicky lifedrawing, tak, jak je praktikována na akademiích a jiných výtvarných školách,
je přepychem několika posledních století. Ve středověku sloužily k výuce figurální kresby knihy vzorů a celé inventáře gypsových plastik. Ty byly návodem jak figuru tvarově stylizovat, předkládaly tvary, které je potřeba v rozmanitých lidských tělech hledat. Hlava má být jako…, údy mají vypadat takto… K živému modelu byli studenti připuštěni až po absolvování kresby těchto vzorů. Tento způsob učení měl přednosti, ale i limity. Vštěpoval studentům povědomí o anatomii a zároveň o dobovém stylu
a požadovaném kánonu. Živý model je však vždy odlišný od vzoru, je individuální, složitější, s mnoha možnostmi vyjádření, stejně jako ten, kdo model kreslí. Živý model je svým způsobem neuchopitelný a tím je pro kreslíře výzvou. Kresba podle živého nahého modelu nabízí kreslíři svobodu vyjádřit postoj člověka své doby, ale i jeho subjektivní, subtilní názor. Od doby svého vynálezu se fotografie stávají stále vyhledávanější pomůckou výtvarníků, ať v podobě analogové či digitální.
Jejich figurální modely jsou tak zprostředkované a limitované optickým
a kybernetickým médiem. Ve své pedagogické praxi shledávám, že ti, kdo prošli figurální kresbou podle živého modelu, s fotografiemi umí pracovat lépe, než ti,
kteří kresbou neprošli. V pomalém procesu kresby jsou tvary a vztahy mezi nimi promyšleny, prožity, ale i uloženy do paměti a podvědomí. Člověk se pak umí
v opticky změněné realitě lépe orientovat a najít to, co skutečně chce a potřebuje. Rozumí rozdílu v optice, v anatomii a znázornění prostoru  u fotografického média
i u kresby podle modelu. Jako nezastupitelné charakteristiky kresby vidím:

• rukodělnost, nezprostředkovaný individuální dotek a rukopis autora. Možnost syntetického, časově komprimovaného pohledu na lidské tělo a jeho znázorňování

• tvarovou a plošnou redukci a stylizaci kresleného modelu

• deformaci a transpozici kresleného modelu umožňující vyjádření psychických charakteristik, tzv. vnitřního modelu.

• konceptuální práci s modelem.

 Nesmíme však zapomínat, že kresba je médium – prostředek. Neexistuje žádný věrný, objektivní přepis reality, tedy i lidské figury. Abychom kresbu figury pochopili, znamená ovládnout vizuální jazyk. Podklad, formát, rám a rámec, měřítko zobrazovaného, a pak perspektivní způsob výstavby prostoru, stínování, šrafuru. Viděný a kreslený obraz figury prochází mnohem složitějšími a hůře vysvětlitelnými síty, než obraz fotografický. Pracuje s okem, myslí,výtvarnou zkušeností, pamětí, intuicí a motorikou ruky.  Při figurální kresbě také vznikají zvláštní, „bezdotykové“ relace mezi modelem a autorem. Často mě napadá, proč se lidé chtějí učit kreslit nahé lidské tělo. Nejde jim většinou jen o kreslířskou dovednost. Chtějí se dotknout bez doteku, chybí jim lidský dotek a prostřednictvím kreslení se tento dotek, možná virtuálně uskutečňuje. Nebo se snaží nalézt sebe prostřednictvím modelu.
Je tam přítomna projekce. Model také řeší své problémy. Často jsem měl dojem, 
že po chvíli sezení jako by vystoupil sám ze sebe, jako by odložil tělo, které pracuje
a odpočíval sic od něj fyzicky i psychicky. Jedna modelka se po sezení na sebe zkoumavě podívala a řekla mi: „To je zvláštní, co to tu dělám a ještě ta nahota…“
Pro model může být sezení terapeutické. Sezením získává sebevědomí, uvědomuje si na kresbách studentů a studentek kolik různých svých podob může mít. Že není jenom jedna kýžená a správná podoba. Tím, že se model stává nástrojem pro studi-um druhého, je platný, podílí se na tvorbě, je potvrzován pohledy a komunikací
s druhými, zvědomuje své Já. Dokonalá, anatomicky správná a opticky přesná kresba je však svým způsobem morbidní. Je něčím jako odlitkem těla. Takové naturalisticky provedené kresby svými detaily a zastaveností nutně upozorňují na proces vadnutí
a stárnutí vedoucí ke smrti. Proto je nutný další kreslířův krok. Ten znamená transformaci nastudovaného těla. Jeho oduševnění, osmyslení, obzvláštnění, oslavení, použití k myšlence. Ne ovšem formálním, instrumentálním přístupem,
ale s pocitem figury někde uvnitř. Kresba figury byla a bude projekcí i zrcadlem člověka. Jakýmsi dvojníkem nebo simulakrem, chcete-li. V každé době bude odrážet filozofický, antropologický, psychologický pohled na člověka. Stává se jeho potvrzením, navzdory danostem a vydanostem existence. Napadají mne Gauguinovy otázky – odkud jsme, kdo jsme, kam jdeme. Četl jsem pěknou metaforu, která se dotýkala zmíněné situace. Jsme jako posádka prámu uprostřed moře, která ztratila paměť. Nevíme, odkud jsme vypluli a nevíme, kam plujeme. Můžeme ale zkoumat sama sebe a to není málo. Figurální kresba je jedním z prostředků takového zkoumání.

prof. Daniel Balabán, Ostrava