Vážené dámy a pánové, milí přátelé, sousedé i náhodní hosté,
kdyby tu byl pan spisovatel Hrabal, možná by si teď nalil jedno řezané, zapálil si cigaretu
a spokojeně by se zašklebil. Protože přesně takhle by si to přál. Umění mezi lidmi. Ne v na-pucované svatyni galerie, ale tam, kde se točí pivo, kde se šeptá, křičí i mlčí, kde stůl není podstavcem, ale svědkem života. Výstava, kterou dnes otevíráme, je ze všeho nejvíc oslavou. Oslavou Hrabalovského pohledu
na svět – poetického, něžného a zároveň upřímně zemitého. Je to výstava, která z obra-zu nedělá předraženou ozdobu, ale zve ho
ke stolu. K tomu normálnímu dřevěnému stolu, kde se potkává malíř s truhlářem, básník
s elektrikářem, a kde ten největší zážitek vzniká často z náhodného slova a hořkého piva. Je to oslava nás všech – všech co jsme sem dnes přišli, i těch, co se tu možná jen zastavili na jedno a budou překvapeni, že jim ke guláši visí za zády Borisův divoký autoportrét.
Tato výstava má v sobě ještě něco výjimeč-ného, propojuje světy. Přivádí totiž umění mezi stoly, kde byste ho nečekali. A zároveň přivádí galerijního návštěvníka tam, kde možná už dlouho nebyl – mezi obyčejné rozhovory, smích a příběhy života. Je to výstava mezinárodní,
a přesto tak bytostně česká. Světová, a přitom domácká a místní.
A za to se sluší poděkovat. Takže velké díky patří našemu hospodskému Michalovi – nejen za výčep, ale hlavně za odvahu vpustit do hospody něco, co se obvykle zamyká na zámek a hlídá alarmem. Tady místo alarmu štěkají dva buldočci a o chuťové pohárky ctěného obecenstva pečuje bohyně kuchyně Petra.
Děkujeme taky panu starostovi Luďkovi – že pochopil, že kultura nevoní jen v národní galerii, ale i na sále hospody - když jí člověk otevře dveře.
A samozřejmě díky vám, přátelům a umělcům spřízněných se jménem FIGURAMA a pro-fesorem Borisem Jirků – člověkem, který nejen že výtvarnému umění rozumí, ale především ho žije. A žít umění neznamená jen tvořit, ale i sdílet. Sdílet svět jak jej vidíme a přenést jej tam, kde se dýchá naplno – mezi lidi.
Přijměte prosím tuto výstavu ne jako expozici, ale jako pozvání. K pohledu, k zamyšlení,
k hovoru. A hlavně – k setkání nejen u piva.
Na zdraví umění. A na zdraví všem, kteří mu dělají místo – nejen na zdech, ale i v srdci. Hospodám zdar!
Zá-zrak
Rozhostil se všeobjímající smích, zvonově hlasitý, upřímný. Jako by šlo o náruč přívětivého ochránce, ochránkyně, jako by to bylo hřejivé lůno, jako by tě někdo silně a přívětivě obejmul. William Blake nás ve své básni znejistí, vezme úsměv
a udělá z něj lidskou zbraň. Komentáře k jeho básni, samo-zřejmě současné, ze sítě, nám smích ještě více převrátí. William měl pravdu, stejně jako Siddharta. Zázrak je něco, co čekáváme jako kdyby šlo o dar. Dar z „hůry“, dar od někoho. Je to naprosto přirozená součást našeho myšlení, obzvláště v útlém věku. Vždyť se objevuje v pohádkách, je to spojeno s Vánocemi a posloucháme o něm v běžném hovoru. Většina z nás je v tu „edenskou“ dobu přesvědčená, že je to vzácná a nedílná součást světa. S vyspíváním se vůči zázrakům stá-váme skeptičtější a výraz ztrácí na svém kouzlu. Logika nás přivádí k otázkám a odpovědím, které uvádějí zázraky do méně transcendentální polohy. Zázrak se stává iluzí, něco, co probíhá v předpřipraveném prostředí. „Většina věcí se dá vysvětlit“ říkáme. Dokonce i to co přesahuje naše chápání. Stáváme se otrlejšími vůči realitě i irealitě. Používáme toto slovo hovorově v případech spojených se „štěstím“. A to ještě dokážeme pře-spekulovat v něčí, nebo naše schopnosti. Věřící člověk jakékoliv víry si udrží, ochrání zázrak v posvátné úctě.
Je určen mocí přesahující naše chápání. To je dar víry-opory
i závazku. V současné době naše prožívání reality, hlavně
v západním kulturním okruhu, je naplněn zážitky a také přirozenou touhou po nich. Zázrak se tak trochu transformoval do formy příležitosti mít se lépe. A při tom často zapomínáme na zázrak každodennosti, nebo dokonce na podílení se na něm. Zázrak může také někdo způsobit od někoho vzejít. A to vy-žaduje přemýšlet nad věcmi jinak, s odstupem,
s vědomím. Pokud chcete namalovat dobrý obraz, jít za zrak diváka a převést ho do světa přesahujícího naše vnímání,
tak máte co dělat. A opět pokud začnete spekulovat, tak svůj zázrak zploštíte, zjednodušíte, možná ani nedotvoříte. Vytvoříte simulaci zázraku. A dnes v „hyperrealitě“ už ani nejsme schopni moc rozeznat zázrak umělý od skutečného.
A pokud ho nedokážeme rozeznat a žijeme v realitě zázraků, tak proč nejsme stále veselí? Často se studentům malby, malířům koukám takzvaně pod ruce. Vidím, co dělají, jak to dělají a jak nad tím přemýšlí. Čekám na chvíli zázraku, zrození malíře. Očekávám kdy už. Ale když to očekávám, tak to nepřichází. On ten zázrak je tak trochu potvůrka, zjevuje se totiž neočekávaně.
Výstava studentek, studentů, absolventek, absolventů, pedagogů, malířů, ateliéru Malby 1 Fakulty umění Ostravské univerzity.
V Praze, 16. 2. 2025, Václav Rodek
Offline Website Creator
